Kulové náboje jsou určeny pro střelbu z kulovnic a zhotovují se v různých provedeních zejména podle tvaru nábojnice. Než vznikla dnešní podoba kulového náboje předcházelo poměrně dlouhé období hledání cest správného řešení.
Základní myšlenkou, která motivovala vývoj, bylo odstranění zdlouhavého nabíjení předovek ústím hlavně a sestavení střely, prachu i zápalky do jednotného celku a vytvoření tak jednotného náboje. První jednotný náboj byl patentován ve Francii puškařem J. S. Paulim v roce 1812. Obdivuhodné už na prvních Pauliho nábojích bylo, že při předváděcích střelbách dokázal za dvě minuty vystřelit 22 ran, což ve srovnání s předovkou byl téměř zázračný výkon. Prvním masově rozšířeným jednotným nábojem se stal náboj pro pruskou jehlovku Dreyse z roku 1841. Měl ještě poměrně primitivní formu papírového smotku, který spojoval střelu s prachovou náplní. Zápalka byla umístěna u dna střely uprostřed náboje. Úderník ve formě dlouhé jehly nejprve projel obalem náboje a prachovou náplní až k zápalce a úderem o střelu ji inicioval. Náboj byl zaveden v pruské armádě pro pušky - jehlovky.
Další vývoj konstrukce kulových nábojů směřoval k přemístění zápalky do dna nábojnice. V roce 1835 byl francouzskému puškaři C. Lefaucheuxovi udělen patent na náboj, který měl zápalku u dna nábojnice se zápalným kolíčkem kolmým k ose nábojnice. Náboje typu Lefaucheux byly masově vyráběny ve zdokonalené formě oproti původní konstrukci od roku 1850 a do 1. světové války byly běžně používány zejména pro brokové a revolverové náboje. Jako s raritou se můžeme s těmito náboji i zbraněmi nové produkce setkat ve Francii i dnes. Další náboje měly zápalku situovanou do středu dna nábojnice, která byla iniciována úderem úderníku ve směru podélné osy náboje před dno nábojnice. Podobně jako u dnešních nábojů. Zápalky však byly stále laborovány dovnitř nábojnice a k jejich iniciaci bylo potřeba úderníkem deformovat dno nábojnice. Tyto náboje s tzv. vnitřní zápalkou tím musely mít tenčí dno nábojnice, což se negativně projevovalo na jeho pevnosti, neumožňovaly opětné přebití nábojnice a instalace zápalky na dno nábojnice zevnitř byla výrobně složitá. Pro snadnější výrobu a i pro další přebíjení byly hledány cesty k přemístění zápalky na vnější stranu nábojnice. V roce 1864 byl v Anglii zaveden první náboj s vnější zápalkou Schneider-Dawův, který měl brzy své další nástupce.
Poměrně dokonalou konstrukci náboje z nichž vychází i dnešní náboje uvedl anglický plukovník E. M. Boxer v roce 1865 a americký důstojník výzbrojní služby H. Berdan v roce 1868. Principy zápalek, které uvedení vynálezci vytvořili se používají dodnes a nesou dokonce jejich jména pro označení konstrukce zápalky.
HLAVNÍ ČÁSTI KULOVÉHO NÁBOJE JSOU:
- NÁBOJNICE
- ZÁPALKA
- HNACÍ SLOŽ (PRACH)
- STŘELA
Nábojnice pro dlouhé zbraně má většinou lahvicovitý tvar. Lahvicovitý tvar vzniknul z původního válcového nebo kuželového tvaru při potřebě vytvoření většího prostoru pro prachovou náplň, při současném zmenšování ráže. Kuželovitá část nábojnice současně tvoří důležitý prvek opření náboje v nábojové komoře při uzavření závěrem. Vnější tvar dna nábojnice je z konstrukčních důvodů snadného vytahování (vyhazování) vystřelených nábojnic vyroben buď s drážkou (pro opakovací zbraně) nebo s okrajem (pro zbraně zlamovací). Nábojnice s dosedacím nákružkem se vyrábí pro velmi silné ráže, kde účelem nákružku je zesílení dna nábojnice pro zvýšení jeho pevnosti.
Materiálem na výrobu nábojnic loveckých kulových nábojů je většinou mosaz nebo výjimečně hlubokotažná ocel. Ve dně nábojnice je z vnější strany vytvořeno lůžko pro vsazení zápalky. Lůžko zápalky je spojeno s prachovým prostorem zátravkami, kterými dochází k prošlehnutí plamene při iniciaci zápalky a zažehnutí prachové náplně. Zápalky se v zásadě dělí na dvě skupiny. Na zápalky s vlastní kovadlinkou (Boxer) a s kovadlinkou vnější (Berdan). V případě použití zápalky s vnější kovadlinkou je ve středu lůžka zápalky v nábojnici vytvořena kovadlina a po obvodu lůžka jsou většinou dva otvory zátravek. U zápalek s vlastní vnitřní kovadlinkou tvoří zápalka jeden celek. Je vsazována do lůžka zápalky v nábojnici kde je jeden otvor zátravky. Zápalky s vlastní kovadlinkou se používají zejména u pistolového a brokového střeliva, ale začínají se používat i u střeliva do kulovnic. Zápalky s vlastní kovadlinkou (Boxer) umožňují její snadnou výměnu a snadnější přebití náboje.
Hnací slož dnešních nábojů je bezdýmný střelný prach. Téměř 600 let byl jedinou střelivinou používanou v palných zbraních černý prach. Bouřlivý rozvoj chemie během 19. století umožnil vynález jiné střeliviny s podstatně vyššími kvalitami než by měl černý prach, který se vyráběl ze směsi dřevěného uhlí, ledku a síry. Počínaje rokem 1864, kdy pruský major E. Schulze vyvinul první polodýmný prach byla otevřena cesta k bezdýmným prachům, jejichž vývoj byl završen zvládnutím technologie zpracování nitrocelulózy v průběhu 80. let 19. století. Francouz Vielle v roce 1884 uvedl želatinový nitroceluozový prach, v roce 1889 je zaváděn do výroby Nobelův prach Balistit a Abelův Kordit.
Použitím bezdýmných prachů, které mají podstatně vyšší energetický obsah, došlo k nárůstu počátečních rychlostí a zvýšení i počáteční a dopadové energie střely. Tím bylo umožněno zmenšení průměru střel a vývrtů palných zbraní na 7 a 8 mm při zachování nebo dokonce při docílení vyšší dopadové energie.
Střela je do nábojnice vsazena s přesahem a pevně zajištěna tzv. škrcením, aby nevypadávala nebo se neotáčela. Pevnost zaškrcení je velmi důležitá a určuje výtahovou sílu potřebnou pro uvolnění střely z nábojnice. Výtahová síla mimo jiné ovlivňuje počáteční tlakové poměry při vývinu rány a tím vnitřní balistiku a často i výslednou kvalitu střelby. Střela i zápalka bývá u kvalitního střeliva zalakována pro docílení vlhkotěsnosti náboje. Při použití speciálního pružného laku jsou náboje i vodotěsné. Pro uživatele loveckého kulového náboje je nejdůležitější součástí náboje střela, jejíž vlastnosti a konstrukce největším dílem ovlivňují lovecké kvality střely a celého náboje. Proto je naprosto nezbytné seznámit se, před jeho výběrem, s druhem konstrukce střely a vybrat takové střelivo, jehož střela nejlépe bude vyhovovat druhu lovené zvěře a podmínkám lovu k docílení spolehlivých smrtících účinků.
Pramen: Dr. Ing. Jiří Hanák M. Sc.
